Jídlo může být jablkem sváru.
Eva Ilievski vyrůstala v rodině, v níž každý člen rád vařil, dědily se tradiční recepty a vytvářely se nové.
Ona sama začala vařit asi jako dvanáctiletá. „Po zhruba dvaceti letech vaření mohu klidně říci, že jsem schopná kuchařka. Rada experimentuji, nebráním se ani tradičním pokrmem a dá se říci, že uvařím a sním všechno, „říká.
O to horší nese, že její manžel je nesmírně vybíravý, nemá řada výrazné chutě, nerad zkouší nové věci a dokonce nechce jíst totéž jídlo dva dny po sobě. Vše ilustruje příhoda, která se Eve stala na začátku manželství.
„Miluji husté, vydatné a pomalu vařené polévky, se kterými se klidně babrem i půl dne. Jednou jsem mu s nadšením podala misku takové dobroty a on si do ní bez mrknutí oka nalil sklenici studené vody, protože pro něj byla příliš teplá a příliš hustá. Toto dělá dodnes a mně je z toho pokaždé do pláče, „říká Eva.
„I díky této zkušenosti jsem zjistila, že můj muž prostě zbožňuje kuchyni ve stylu školní jídelna či nemocniční bufet,“ konstatuje.
Eva a její muž jsou na zcela opačných směrech gastronomického spektra a nejsou schopni dosáhnout kompromisu.
Chutě symbolizují domů
Jídlo bývá v partnerství nebo v manželství často kamenem úrazu a nezřídka se stává, že zrcadlí problémy, které dvojice překonává nebo bude muset překonat.
